WELCOME TO MY LITTLE CORNER OF THE WORLD

Máme tu první vzkaz od naší úžasné paní učitelky Jitky Švestkové, která odcestovala do Velké Británie 🙂

První měsíc

Jak asi všichni víte, před nedávnem jsem se rozhodla, že si sbalím (v mém případě) celou jednu švestku a vyrazím na neurčito pryč, konkrétně do Anglie. Může se to zdát trochu děsivé, sbalit celý jeden život do jednoho kufru a nechat svůj dosavadní život za sebou. A věřte mi, že když jsem viděla ten 23kg kufr, tak to děsivé bylo hodně. Nemluvě o mé téměř Sophiině volbě, když jsem ze svých třiceti párů bot musela vybrat tři nejvhodnější. Vzhledem k místnímu počasí to ani nebyly ty nejoblíbenější!

Poprvé jsem cestovala sama, s kufrem, který jsem sotva utáhla, ale zvládla jsem cestu autem, letadlem, vlakem i autobusem a konečně jsem padla do své nové postele s pocitem, že je TO opravdu tady. Sice jsem nevěděla, co myslím tím „TO“, jen jsem doufala, že to nemá nic společného s tím hororem.

A co jsem za první měsíc zažila? Není toho tolik, většinu času jsem strávila u počítače a hledala práci. Nejvíc bohatý na zážitky byl asi první týden, takový náraz na realitu a novou kulturu. Jasně, Anglie není daleko, nebyla to pro mě velká neznámá, ale má své zvláštnosti a některé člověk nepozná, ani když sem jede na dovolenou. Jazyk je jedna věc, s tím člověk počítá. Ale nějak jsem nepočítala s tím, že hned druhý den přijdu o iluze, že aspoň trochu umím anglicky. Vzhledem k tomu, že jsem byla doma, mohl k nám přijít člověk na kontrolu plynového kotle. Ano, každý má svůj přízvuk, v každé oblasti se mluví jinak a občas je trochu náročné se chytit. Tenhle pán byl tak padesátiletý typický Angličan s přízvukem, ze kterého jsem nepochytila ani slovo, ale působil na mě jako Vinnie Jones ve filmu Eurotrip, čekala jsem, kdy řekne bloody hell a odplivne si na zem. Já nerozuměla jemu, on nerozuměl mé angličtině, ale půl hodiny jsme si s úsměvem povídali. Lidi jsou tu fajn.

Další oblíbené téma jsou kohoutky u umyvadla. Z jednoho vařící voda a z druhého ledová. Proč?! Nikdy to nepochopím, ale už jsem si zvykla. Navíc vypadají jako malá páková baterie, ale nezvedají se, nýbrž otáčejí do strany. V nových domech a hotelech už to bývá stejně jako u nás. Díkybohu.
Co mě ale nejvíc dostalo, byly vchodové dveře. Jedna z věcí, kterou v hotelu neřešíte, ale v obyčejném starém domě ano. Vyjdu ven, dám klíč do zámku, ale nešlo s ním otočit na tu stranu, abych zamkla, na druhou stranu se dal otočit klidně stokrát. Dveře pořád odemčené a já netušila, co dělat. Tak jsem šla zase domů, a abych nevypadala moc podezřele, zkoušela jsem zamknout zevnitř. Strávila jsem u toho asi patnáct minut, naprosto zoufalá, poprvé přemožená zámkem u dveří ve stavu naprosté střízlivosti. Sebevědomí, už tak v bídném stavu po „rozhovoru“ s opravářem, se nyní s pláčem odplazilo do kouta, sedlo si tam a začalo se kývat ze strany na stranu… a já chtěla taky. Místo toho jsem se sama sobě zasmála. Stojím tady, sama v nové zemi, bez pomoci, s odvahou začít nový život, se dvěma vysokoškolskými tituly, a nakonec mě přemůžou dveře. Ale jsem dostatečně tvrdohlavá, abych se nenechala. Tak jsem to zkoušela a zkoušela a podařilo se. Možná se vám budu zdát jako naprostý idiot, a já se nedivím. Nevím, zda vám prozradit, v čem to tajemství spočívá, ale protože mě znáte a víte, že když můžu, tak vám pomůžu, tak to raději řeknu. K tomu, abyste zamkli anglické dveře, stačí, abyste chytili do ruky kliku, tak jak jste normálně zvyklí, když dveře otevíráte, a jen s ní otočili směrem nahoru. A je to. Možná to znáte, ale já to dodnes nechápu. Říkala jsem si, že za ty kohoutky v koupelně a za tohle jsme měli udělat brexit už dávno.

Přijela jsem zrovna v době Halloweenu a byla jsem zvědavá, jak to opravdu chodí, moc nových informací vám k tomu však neřeknu. Ze školy to všichni známe, ale realita mi připomínala naše Velikonoce. Když je člověk malý nebo má doma děti, je to jistě něco jiného, ale v určitém věku se tyhle svátky moc neřeší. Některé domy v okolí byly vyzdobené, venku chodilo pár dětí a většinou šly rovnou k domům, které lákaly dýněmi a kostlivci, tam byla totiž šance, že něco dostanou. Nakonec přece jen zaklepaly i u nás, i když jsme výzdobu neměli žádnou. A my jsme po vzoru českých Velikonoc prostě předstírali, že nejsme doma, i když se všude svítilo. Nakonec to vzdaly. Stejně jsme jim neměli co dát. Jako dospělí prostě doma nemáte sladkosti. Teda samozřejmě máte, ale ty jsou jen pro vás a k večernímu sledování Netflixu, rozhodně ne pro cizí děti.

A to jsou asi hlavní věci a poznatky z mého prvního měsíce tady. Doufám, že vás čtení bavilo. Určitě vás budu dál informovat. Kdybyste měli nějaké otázky, komentáře, rady a tipy, tak mi neváhejte napsat.

Mějte se krásně.