JAK JSME SE S ČERTY PROPLESALI AŽ K LONDÝNU (PART TWO)

Kdeže jsme to byli? Aha! Na plese!

Sotva skončil ples, myšlenky se opět přesunuly a přepnuly se na nadcházející exkurzi do Londýna. Teprve teď se člověk mohl pořádně soustředit na vše, co je třeba zařídit. Naštěstí a s notným přičiněním paní učitelky Klimešové, coby vedoucí zájezdu, se i tato akce vydařila na výbornou. Murphyho zákon znějící „Co se pokazit má, to se pokazí. Co se pokazit nemá, pokazí se taky.“ neměl proti pečlivé organizaci šanci. Žáci měli v Londýně možnost vidět nepřeberné množství památek, procvičit angličtinu s rodilými mluvčími, jak ve škole, tak v rodinách, ve kterých byli ubytovaní, vyřídit vánoční nákupy, a někteří se dokonce stihli i zamilovat. Bohužel bude mít Anička z Windsoru a vedlejšího autobusu od londýnské O2 arény nejspíš smůlu, pokud se nehodlá odněkud ze severu Čech přestěhovat poblíž Českých Budějovic. Ještě mám na osobní přání paní učitelky Mandryszové připojit na tomto místě omluvu jednomu nejmenovanému žákovi, kterému prý cestu za jeho pravou láskou dvakrát překazila. Neúmyslně. Paní učitelka se kaje, sype si popel na hlavu a příště se pokusí nestát v cestě ke štěstí. Co dodat… I učitelé jsou někdy natvrdlí a nepochopí důležitost budování nového vztahu od prvních vteřin. Jinak jsou ohlasy na exkurzi do Anglie velmi pozitivní. Vypadá to, že všem žákům se v cizině líbilo a jejich představy se do puntíku splnily. Zbývá jen doufat, že se podobný výlet někdy příště zopakuje.

Důvodem pro rozdělení toho článku do dvou částí nebyla prvotně jeho délka, nýbrž prach obyčejná nutnost motivace mojí osoby částečně spojená se základním lidským pudem. Potřebou přežít. Ano, velmi správně myslíte na Kleť. Mohu říct, dokonce i teď – několik dní po dosažení kýženého cíle, že kromě natažených svalů, o jejichž vlastnictví jsem donedávna neměla nejmenší tušení, cítím stále nadšení a radost z toho, že se mi po X letech znovu podařilo dobýt vrchol Kleti.

Zároveň děkuji Aleši Vaclovi z 3.GB, který ač nezaúkolován, ochotně a na vlastní pěst měřil můj čas od úpatí až k vrcholu. Od paní učitelky Veberové, coby posla Alešových dobrých zpráv, vím, že mi výstup obtížným terénem trval hodinu a deset minut. Můj původní odhad ležel v časové ose někde úplně jinde. Je mi jasné, že oproti těm, kteří se nahoru dokázali dostat s časem kolem půl hodiny, se nejevím v úplně dobré tělesné kondici, ale i přesto musím sama sebe pochválit, neboť nikdo jiný to za mě neudělá – NOT BAD!

Nicméně abych tu nechválila jen sebe, jako první pomyslnou cílovou pásku přetrhl Jiří Rubick z 3.GB následován Alešem Vaclem z 3.GB. Pana učitele Albrechta, který byl technicky nahoře s tříminutovým náskokem první, nepočítám, protože se iniciativně chopil fotoaparátu a směrem vzhůru vyrazil o deset minut dříve než ostatní.

Z přítomných zástupkyň něžného pohlaví se k vrcholu nejdřív dostala Aneta Mihulová, rovněž z 3.GB, které se bohužel cestou nepodařilo předstihnout pana učitele Cikána, jenž se chtěl umístit v první desítce. Povedlo se, dorazil desátý. Co si však Aneta může připsat k úspěchu, je jistě malé osobní vítězství nad panem učitelem Petříkem. Pořadí dalších vyučujících z taktických důvodů nesděluji. Myslím, že i s tím, co tu prozrazuji, si výrazně – obrazně řečeno – „šoupu s víkem od rakve“.

Ještě jedna malá výtka panu učiteli Cikánovi, jakožto vedoucímu akce. Když už je nutné před výstupem na Kleť upozornit na základní indiánské pravidlo – „Nikdy nejez žlutý sníh.“, mohla by být zařazena i zmínka o kluzkém listí v lese na zpáteční cestě. Kdyby mi to někdo včas připomněl, možná jsem se nemusela neúmyslně pokusit o jeden krkolomný gymnastický prvek a cesta na autobus druhý den nemusela být o patnáct minut delší a o hodně bolestivější než jindy.

Závěrem mi nezbývá než pogratulovat všem zúčastněným ke zdolání Kleti a zároveň i k překonání sebe sama. Jste dobří! A bylo to super!

Váš Moorelock Jones

Bakaláři
Obědy
Pod povrchem
Časopis Žižkovi Voči Dreamspark
Email
Facebook
Youtube
Bakaláři Obědy Pod povrchem Časopis Žižkovi Voči Dreamspark Email Facebook Youtube