Detektivní comix

Bestseller letošního roku – učitelé v hlavní roli:

katkaNaléhavé klepání na dveře. Paní Cikánová pozvala dotyčného dovnitř. Do místnosti vstoupila paní Klimešová a vysvětlovala; v jejím tónu zněla úzkost. „Ztratili se nám studenti! Měli se vrátit už před půl hodinou z volné hodiny.“ „Uklidněte se. Určitě jen někde sedí a popíjí. Nedělejme ukvapené závěry.“ „Ech, doufám, že máte pravdu. Omlouvám se za vyrušení, na shledanou.“ „V pořádku, mějte se.“ Ale něco se jí nezdálo. Zvláštní pocit jí svíral hrdlo. Nebo bylo jen dusno v místnosti?

Ještě toho dne se vypravila paní Pitnerová na popud paní Klimešové na obhlídku do nejbližších hospod. Cestu na náměstí se rozhodla zkrátit si přes úzkou postranní uličku. Světla pomálu. Jediná elektrická lampa nedokázala osvětlit celou její nalíčenou tvář. A ani nůž, který se jí ovinul kolem krku. Než stihla jakkoli zareagovat, byla odtažena do bočních dveří jednoho starého domu. V ulici zavládlo hrobové ticho.

Noc prozářená úplňkem. Před vchodem do sálu stáli dva muži v oblecích zdobených dlouhou červenou kravatou. Zdálo se, že se o něčem dohadovali. Jeden z nich držel v rukou malou černou tašku. „Je v té tašce vše?“ ptal se s uctivým přízvukem. „Vše, na čem jsme se domluvili,“ přitakal. „Máte peníze?“ „Tady,“ podal mu naditou obálku. Poté obdržel tašku. Krátkovlasý muž s taškou pokračoval beze spěchu ve své cestě a zdál se netečný ke svému okolí. Zabočil mezi domy doleva a pak ještě jednou, až zmizel ve tmě v podchodu. Ten druhý si stále přepočítával získané peníze.

IMG_0024

„Je to tvoje chyba! Kdybys tu včera byl…“ nedokončil pan Cikán. „Jak jsem to mohl ovlivnit? Vždyť víš, že jsem byl pryč,“ bránil se pan Petřík. „Kde jsi vůbec byl?!“ neodolal své zvědavosti. „To ti nemohu říct.“ To už nevydržel. Rozpoutal rvačku ve volném stylu s prostým cílem – vymlátit z něho pravdu stůj co stůj. Ale bitka se nevyvíjela zcela podle jeho představ. Jeho protivník se rozhodně neřadil mezi slabochy a tak po krátké chvíli skončili remízou. Beze slov, vyčerpaní, se rozešli každý svou cestou. Cikánův hněv však neuhasl. Stále nepřicházející a neodpovídající kolegyně přinášela strach, který se rozprostíral po celé škole.

Balustrády okolo domu paní Schönbekové obklopovaly růžové geránie a spousta karafiátů dole vydávala sladkou těžkou vůni. Stála opřená o zábradlí balkónu a pozorovala nádherný západ slunce na obzoru. Neslyšela dupání těžkých bot. Nevšimla si stínu vrženého směrem k jejím zádům. A to jí se stalo osudným. Někdo se zákeřnými myšlenkami ji přepadl zezadu; na ústa jí kvapem přitiskl chloroformem napuštěný šátek. Zároveň ji zablokoval v pohybu. Avšak násilník se přepočítal, zřejmě zapomněl, že kusem hadru pocákaným pár kapkami chloroformu bude oběť uspávat nejméně deset minut. Jakmile se uvědomil, že takto ničeho nedosáhne, zpanikařil, seskočil z balkonu, na který se před chvíli pracně dostal, a utíkal pryč. Mezitím se paní Schönbeková probudila z šoku a poslední, co stihla zahlédnout, byla vlající červená kravata.

Obyčejná hodina němčiny za neobyčejných podmínek. Pan Albrecht se plně věnoval vysvětlování probírané látky, nevšímal si tajemného šepotu mezi studenty. Pravděpodobně se stále nevzpamatovali ze ztráty svých spolužáků, říkal si. Pak si všiml kolujícího papírku. Nezanedbal své učitelské povinnosti a rázně papír sebral. Přišel ke koši, chtěl papírek vyhodit, avšak zarazil se, když četl řádky, popsané téměř nečitelným písmem. Ale díky svým zkušenostem získaných luštěním a louskáním různorodých studentských písemností papírek přečetl bez problémů. Hrůza v jeho tváři vzrůstala s každým slovem. Ve zprávě stálo: „Přiveďte ovce k našemu pastevci.  Napravíme ty, jenž si zaslouží ctít staré bohy, a bezvěrce očistíme v plamenech. Budu čekat dnes večer ve skladišti na níže uvedené adrese.  Ve jménu mocných Zapomenutých!“ „Kdo to napsal?“ zeptal se; dalo mu hodně úsilí zakrýt šok. Ticho po třídě. Nikdo neřekl ani slovo. Buď to skutečně nevěděli, nebo to tajili.

„Můžete mě laskavě následovat, prosím?“ „Pokud je pravda, co jste řekl, budiž. Kam vlastně jdeme?“ zeptala se opatrně paní Klimešová. Nedůvěřovala mu. Ani ho neznala jménem. „Jen kousek; nedaleko je skladiště, kde je drží, chudáky,“ odpověděl hlubokým hlasem. V jeho hlase zněl tón jistoty. „A není to nebezpečné? Přece jen, někdo je tam musel zamknout.“ „Již ne, jejich únosci utekli předevčírem a nechali je tam napospas osudu,“ odpověděl kvapně. „Dobrá. Konečně dobrá zpráva, vždyť jsou to už tři dny, co je hledáme, a nyní, díky vám, nakonec jsme je našli.“ „Proč vám o ně vlastně tolik jde?“ zeptal se bezcitně. „Není to jasné? Vždyť mám za ně zodpovědnost!“ „He, ta lidskost…“ řekl si potichu, sám pro sebe. „Promiňte, neslyšela jsem, co jste řekl,“ omluvila se. „To nic. Vidíte tu budovu s modrým pruhem pod okny? Tak tam jsou.“

IMG_0176

„Něco tu pro vás máme,“ nabídli mu notebook, myš, klávesnici a základní desku.  Bez jakýchkoliv dalších slov a vysvětlení. „Á, copak potřebujete?“ odpověděl nadšeně pan Čížek. Kdykoliv zahlédl elektroniku, kterou mohl ovládat, rozbušilo se mu srdce radostí. Nedávno si proto pořídil opravdu výkonný stroj. „Na tomto notebooku jsou záznamy z kamery, ale nedaří se nám ho zapnout. Dokážete ho zprovoznit? Zvážněl. „Ech – jistě. Během dneška se na to podívám. Co přesně chcete za záznam?“ „Jde nám o dva záznamy, první z večera před dvěma dny, někdy kolem půlnoci před budovou. A jako druhý včerejší den ve vestibulu. Zajímá nás, s kým odešla paní Klimešová.“

Albrechtovo vyšetřování nepřineslo požadované výsledky. Text pocházel z vyšších ročníků, ale již nešlo přesněji určit třídu. Vzdal se tak veškeré naděje, že by vypátral původce.

„Stála jsem na balkóně, když mě přepad,“ vyprávěla svůj příběh paní Schönbeková. „Zvládla byste ho více popsat?“ zeptal se policista. „Jediné, co jsme zahlédla, byl černý smoking a dlouhá červená kravata,“ omlouvala se. „Mm, to není mnoho. Nicméně pokusíme se útočníka co nejdříve najít. Žádný strach,“ ubezpečil policista. Strach z útoku v ní stále plál. Rozhodla se proto, že nastoupí na místní kurz sebeobrany na doporučení svých kolegyň. Cvičila pilně a celou svou mysl ponořila do složitých triků a kliček.

IMG_0204Netrénovala zde sama. Také paní Boušková a paní Veberová tu procvičovaly umění boje. Trénovaly nejen s tonfami a teleskopickými obušky, ale i se střelnými zbraněmi. Všechny si hodiny sebeobrany náramně užívaly.

IMG_0231„Tak a mám to!“ zvolal vítězoslavně pan Čížek. Dalo mu dost práce propojit všechny komponenty. Někdo si dal opravdu záležet, aby notebook již nikdo nespustil. Data na disku byla sice také poškozena, ale ne tak vážně, aby se nedala zachránit. Přenesl je na druhý funkční notebook. „Tak co najdeme…“ řekl si pro sebe. První požadovaný záznam se ztratil. Zřejmě se nacházel na nejvíce poškrábaném místě na disku. Každopádně druhý záznam se spustit dal, až na sem tam chybějící pixely. Ve třináct padesát opustila sál paní Klimešová v doprovodu neznámým mladým mužem. Kratší vlasy, výška přibližně sto osmdesát, vyhublý. Na sobě černý dlouhý plášť až k patám. Již zdálky působil tajemně a nebezpečně. Více se ze záběru vyčíst nedalo. Rozhodl se s čerstvě objevenou informací konfrontovat paní Křížovou. „Mám takové tušení, že toho muže znám, jen si nemohu teď vzpomenout odkud,“ řekla s lítostí v hlase. „Vážně by pomohlo, kdybyste si vzpomněla,“ odvětil káravě. „Opravdu nevím, není ještě něco na záznamu?“ chytala se každé nápovědy. „Jen tenhle krátký kus, zbytek je zničen,“ odpověděl zasmušile. „Moment, už jsem si vzpomněla, naposledy jsem ho viděla na tomhle místě,“ a ukázala mu na mapě ono místo.

 

 

 

 

IMG_0149

Skupina odvážných, vedená paní Cikánovou s doprovodem věrných bodyguardů, se vydala do zdejšího zapadlého domu. Spíše než obytný dům připomínal skladiště či odkladiště neužitečných předmětů. Vešli do sálu, připomínajícího tělocvičnu, a hned se setkali s očekávaným odporem. První linie skupiny byla napadena jednotlivcem ozbrojeným pistolí, kterou mířil na paní Cikánovou. Avšak pan Cikán díky bleskurychlým reflexům zabránil katastrofě. Rukou chytil zbraň a tahem odtáhl hlaveň pryč. Útočník se příliš pokusu o odzbrojení nebránil. Do sálu přiběhli další protivníci. Jen co spatřili zradu svého druha, rozhodl se jeden z nich dokončit, co jeho kolega nedokázal. Rozběhl se k nepřátelům, v rukou teleskopický obušek a nůž. Měl výhodu útoku zezadu.

IMG_0205

Přestože byla vůdčí skupina ozbrojena pistolemi, proti útoku zezadu do hlavy by neměla žádnou šanci. Když vtom mu cestu zahradila paní Boušková a s přehledem vykryla útok vedený shora. Bez problémů provedla protiútok do břicha a povalila ho tak na záda, kde zůstal v bolestech ležet. Pak se však objevil onen neznámý cizinec ze záznamu. V rukou držel kulomet. V jeho očích žhnul plamen odhodlání položit život za svoji záležitost. Všichni ztuhli strachy. Nikdo se neodvážil pohnout ani prstem. Stačil by malý pohyb a ten šílenec před nimi by spustil krvavou lázeň.

IMG_0217

„Zahoď to!“ ozval se pan Čížek za jeho zády. Nějak se mu podařilo s panem Albrechtem proklouznout kolem něj. Namířili na něj střelnými zbraněmi. Než se stačil otočit, aby zjistil, kdo se na něj opovážil promluvit, pan Petřík sebral ze země baseballovou pálku a bez slitování praštil cizince do hlavy. Ten se omráčen skácel k zemi. Zbylí únosci, když spatřili svého vůdce poraženého, se rozprchli na všechny strany. V rychlosti a v provedení útěku měli zřejmě velkou praxi. Až na jednoho. Sundal si masku a z útočníka se vyklubala paní Klimešová. Vysvětlila, že věděla, že právě on byl zodpovědný za únos studentů. Proto se k němu přidala a pak čekala na správnou příležitost. Neočekávala akci ze strany školy, proto se rozhodla jednat na vlastní pěst. Omluvila se za ten útok na paní Cikánovou – nestihla si všimnout, na koho zamířila. „Co s ním?“ zeptal se pan Cikán ostatních. Skláněl se nad omráčeným a stále na něj mířil zbraní, pro jistotu.IMG_0182

„Policie si to s ním už vyřídí,“ odpověděl pan Petřík a spoutal mu nohy pro případ, že by se probudil. Když vešli do sklepení budovy, nenašli tam jen ztracené studenty, ale také paní Pitnerovou, kterou všichni považovali za mrtvou. Všichni byli v pořádku. Soud cizince poslal za únos, ublížení na zdraví a vedení ilegální sekty na devět let do vězení.

Jaroslav Dibitanzl 4.CI

Bakaláři
Obědy
Pod povrchem
Časopis Žižkovi Voči Dreamspark
Email
Facebook
Youtube
Bakaláři Obědy Pod povrchem Časopis Žižkovi Voči Dreamspark Email Facebook Youtube